Webus Pilatus

15.12.2011: teda konec prosince je stejně příšernej jako konec školního roku – besídky, dárečky, upéct dobroty, nacvičit básničku, pamatovat si, kdy se vstává o deset minut dřív, aby se stihlo divadlo, kdy se nevstává dřív, protože se ruší plavání… myslí taky někdo na rodiče?

1.1.2012: Muž vaří, přišel s muškátovým oříškem vcelku a ptá se: „Jak se práší muškátem?“

6.1.2012: Jeden den čtyřicítka horečka a najednou to mluví, co mluví, mele a hubu nezavře, moje hlava.

9.1.2012
Včera perlili chlapi. Děda bral Boříka před obědem krmit (zvěř do lesa), vracel ho před třetí hodinou a že prý viděli tři liščí nory, jedna byla prázdná a dvě obydlené. Mira se ptal, jestli viděli lištičky. Děda, že ne, že nekopali. Mira na to: „Tak příště bubínek s sebou.“ Děda:“ Jo a housličky…“

10.1.2012
Cíl: učit se na zkoušku aspoň půl hodiny
úkol: zahrabat dítě, tj. rozjet mašinky
Odměna: studium v klidu
Termín: do oběda Step one: najít šroubovák ve sklepě
Step two: najít nabíječku a náhradní baterky
Step three: vyměnit baterky … náročný úkon
Step four: vymotat vlasy z koleček
marná snaha: jedou, obě jedou…akorát místo toho studia pořád opravuju koleje. Tak já mu tedy budu vykládat Wish clauses, in ingliš, pochopitelně.

Včera babička Marta na Skypu zkoušela Amálku z počtů, rychle. Tak jsem si uvědomila, že Amálka příklady vždycky píše a já vlastně nevím, jak rychle jí to jde a ani netuším, jak rychle by to měla umět – jako když bičem mrská??? Tak jsem dneska u chystání a jezení večeře říkala příklady (asi do 14) a nestačila zírat, jak jinak počítá Bořík. Je tedy často rychlejší než Amálka, ale zase si častěji není jistej a i když první odpověď má skoro vždycky správně, tak se kolikrát opraví na špatnou. To Amálka nechybuje, ale je pomalejší.

Ale, co mě dostalo. Říkám 5+2. Bořík zařval: „8!“ Amálka: „7!“ A Bořík na to: „Aha, já jsem zapomněl na šestku.“ On je v pikosekundě schopnej vidět číselnou řadu, i když ji má třeba pětičlenou jako v 7+5 nebo 8+4. On většinu těch vyšších příkladů ještě zpaměti neumí, narozdíl třeba od 4+4 nebo 3+3+3. Amálka, tím, že se to učí, tak už to umí zpaměti a jenom vzpomíná, kdežto on počítá, ale mnohem rychleji. Divný.

Amálka z toho byla dost nešťastná, tak jsem jí uklidnila, že Bořík se sice může zmenšit a vlézt si do počítače a být procesor, ale my ženský zase umíme několik věcí najednou. A názorně jsem jim to předvedla: hladit Jaromíra, krmit Amálku a dávat Boříkovi příklady. Amálka se málem zadusila smíchy a Bořík taky, i když se krmil sám. Jaromír se nebránil, jenom se hlásil a vykřikoval střídavě: „pet!“ a „tydy!“

Bořík ví, že nesmí mlátit mladšího bratra a žádný holky. Nemá to jednoduchý, protože holky ty ho občas buchnou a ještě se ohání tou poučkou, že holky se nebijou. (Rozárka ještě přišla nevím kde na to, že „mladší si nedovolujou na starší“ a taky že „starší si nedovolujou na mladší“, podle toho, kdo na ni zrovna útočí.) Mladší bratr staršího nebije, ale tříská mu klidně do hraček a likviduje stavby.

Bořík má své metody. Jaromíra zalehne, prsty nebo celými dlaněmi mu tiskne tváře a nakonec deformuje celý obličej, taková láskyplná mačkanice obličejové části. Rozárku zase dneska zezadu pevně objal a držel, držel a mačkal. Ani jeden z protivník nemá šanci se z Boříkova sevření dostat, dokud Bořík nepociťuje, že se dostatečně pomstil nebo nezasáhne rodič, kterému smích týraného už nepřipadá jako smích… Bořík je vlastně vůbec nebije, že jo.

A když mu znovu nechtějí vrátit legové miminko, pronese něco jako: „Rozárko, jak to může skončit, to víš přece!“

Seděli jsme u stolu a přeříkávali jazykolamy.
Amálka se snažila, ale mluvila jak hotentot: „Třista stříkaček stříkalo přes tři stříbrných střech.“ Navrhla jsem jí jinou variantu: „tři stříbrné střechy? Já to znám takhle třitisícetřistatřicettři stříbrných stříkaček stříkalo přes třitisícetřistatřicettři stříbrných střech.“ Amálka to zkoušela zopakovat. Rozárka nemohla, protože měla plnou tlamičku mandarinek (taky typické v těchto dnech). Jaromír se řehtal. Bořík jenom: „Každá stříkačka mohla stříkat přes jednu střechu, protože jich je stejně, že jo?“

Dalo se předpokládat, že vzhledem k velikosti, věku a síle bude Boříkovo samostatné lyžování otázkou pár jízd. Taky že jo. Jezdí jak draci. Amálka elegantně, Bořík rychle. Sami na vleku, sami si zapnou lyže. A my se střídáme u Jaromírka a Rozárky, která nechce po jedné zkušební jízdě o lyžích ani slyšet.

Boříku, chceš ještě jeden bonbon?
Chci.
Aha, ale já mám jenom dva. Tak si s Rozárkou střihnete, protože Jaromír tomu nerozumí. Na Jaromírku, tady máš ještě jeden bonbon. Rozárko, pojď sem, musíte si střihnout, protože mám už jenom jeden bonbon, Jaromírovi jsem ho musela dát, on by řval.

i když jste třeba nestihli zabalit dárečky

a příští rok buďte hlavně všichni pohromadě

Moc silný. Průvod jsem došla ve spodní části Nerudovky. Vyšla jsem nahoru a dostala se celkem pohodlně asi deset metrů od brány pod palácem (kousek od hradní stráže), je to tam do kopce, takže jsem měla dobrej výhled, viděla jsem teda kromě rakve i všechny papaláše a Dášu.

Bylo to strašně zvláštní, protože se mlčelo. Mlčelo se v průvodu, mlčelo se tu hodinu, co jsme tam v zimě a nepříjemném větru čekali než přijedou, to ještě svítilo sluníčko. Hrála Hradní hudba smuteční písně, to ticho bylo v tom velkým počtu lidí opravdu drsný, protože se celým náměstím nesly pokyny dirigenta. Když vjela lafeta před Masaryka, tak se nebe rozplakalo… Když projížděli, vlastně, když nás minuli, tak se postupně, tiše začalo tleskat, bez nějakýho volání, jenom jednoduše tleskat na rozloučenou a potom postupně začali lidé vytahovat klíče a stejně v tichosti chrastili, bez nějakých vyvolávaček a pískání. Z dálky to znělo jako kdyby pršelo. To už se ochladilo a padal déšť se sněhem.
Celkově byla Praha strašně smutná…

Rozárka někdy lže. Třeba, že si vyčistila zuby nebo umyla ručičky. Nedělám z toho vědu, ale jasně dávám najevo, že lhaní je mnohem horší než to, že si zoubky nečistí.

Tuhle jsem se jí ptala, jestli si vyčistila už zoubky. Pyšně mi řekla: Já už jsem si je vyčistila, abych nemusela lhát.

Celej svět je ble. Jakto? No, protože lidi některejm zvířatům nechutnaj, tak jsou ble a nám taky některý zvířata nechutnaj, tak jsou ble. Takže celej svět je ble.